Rumunsko patřilo vždy mezi evropské státy s nejvyššími stavy zvěře. Od Černého moře po vrcholky Karpat, od jihu na sever, od východu na západ – takřka všude má zvěř příznivé podmínky pro svůj život. Na území Rumunska žije přes 30 druhů savců a více než 50 druhů ptáků, které lze lovit. Kvalita zvěře je velmi dobrá, rozmanitost druhů umožňuje téměř celoroční lovecké vyžití. K největšímu nárůstu stavů a rozšíření hlavních druhů zvěře došlo v Rumunsku v druhé polovině 20. století za vlády Nikolaje Čaušeska, nechvalně proslulého komunistického vůdce.
Nicolae Ceauşescu (1918–1989) byl v letech 1965–1989 v podstatě neomezeným vládcem Rumunska. Po r. 1947, kdy se v tomto státě dostali k moci komunisté, byl nejprve ministrem zemědělství (1948–50), poté náměstkem ministra národní obrany (1950–54), členem politbyra a šéfem stranického sekretariátu Komunistické strany Rumunska (KSR, 1955–65) a posléze prvním tajemníkem KSR (od r. 1965). V prosinci 1967 byl zvolen rumunským předsedou Státní rady, tedy faktickou hlavou Rumunska a po změně ústavy v r. 1974 se stal rumunským prezidentem. Režim, který v Rumunsku zavedl, patřil k nejtvrdším mezi evropskými komunistickými režimy.
K velkým vášním Nikolaje Čaušeska patřil lov. Pamětníci si jistě vzpomenou na jeho někdejší soupeření především s vůdcem bulharských komunistů Todorem Živkovem o to, kdo získá silnější trofeje. V knize Encyklopedie myslivosti z r. 2004 je v první desítce nejsilnějších medvědích trofejí (kůží) z Evropy osm, které získal právě Čaušesku. Jeho jméno lze v této knize najít také v žebříčku deseti nejsilnějších medvědích lebek či trofejí jelena lesního a srnce obecného. Svou absolutní moc přenášel Čaušesku i do myslivosti v Rumunsku. Jeho příběh je svědectvím o zvráceném způsobu chápání myslivosti a měl by sloužit jako příklad cesty, na níž by myslivci neměli vstoupit.
Nejoblíbenější čaušeskova zvěř
Předpokladem loveckého úspěchu byly pro Čaušeska honitby dobře zazvěřené kvalitní zvěří. Z tohoto pohledu patří Rumunsko dodnes ke špičce v Evropě. Čaušesku rád lovil především jeleny, medvědy, černou zvěř, kamzíky a daňky, z drobné zvěře bažanty.
Jelení zvěř obývá v Rumunsku jak listnaté lesy v nížinách, tak smíšené a jehličnaté lesy v Karpatech. Po 2. světové válce došlo k nárůstu jejích stavů i k rozšíření oblastí výskytu. Po válce byl stav zvěře odhadován na 2900 kusů, do r. 1989 však narostl na více než 47 000 kusů. Jelení zvěř se rozšířila na území o rozloze tři miliony hektarů, což představuje více než polovinu lesní plochy Rumunska.
Medvěd hnědý, největší masožravý savec Evropy, je původní zvěří Rumunska. Díky přísnému hájení, ochraně a péči narostly jeho stavy z přibližně 1000 kusů v r. 1950 na 7700 kusů v r. 1989. Medvědi se rozšířili i na území, která předtím nikdy neobývali. Setkat se s nimi tak bylo možné jak v horských lesích, tak v listnatých lesích podhůří Karpat, ale na podzim i v ovocných sadech v blízkosti obydlených míst. Největší hustota populace byla na sedmihradské straně Karpatském oblouku. V této oblasti byla koncem Čaušeskovy éry koncentrace medvědů 2–3x vyšší než v ostatních částech Rumunska. Zvýšená koncentrace medvědů ale již narušovala ekologickou stabilitu, což se projevovalo zvýšeným tlakem na ostatní druhy zvěře, napadáním stád dobytka a útoky na obyvatelstvo. Docházelo ke zraněním lidí, někdy i k usmrcení. Ulovení rumunští medvědi mají délku i přes 2,5 m a hmotnost nad 400 kg. Lov medvěda je možný na jaře a na podzim. Zjara se loví od 15. března do 15. května čekáním na újedi, na podzim od 1. září do 31. prosince jednak na újedi, jednak na naháňkách.
Černá zvěř je rozšířena téměř po celém Rumunsku. Najdeme ji jak v lužních lesích kolem Dunaje, tak v podhůří, odkud proniká i do horských lesních komplexů. V 70. a 80. letech byl povolován velice nízký odstřel, takže stavy černé rychle narůstaly. V r. 1989 byly odhadovány na 53 000 kusů. Nejvíce černé žije v nížinách a pahorkatinách. Není problém ulovit kňoura se silnými zbraněmi a hmotností přesahující 150 kg.
Kamzíci jsou běžnou zvěří Karpat. Žijí především v jejich jižní části – Sedmihradských Alpách, přičemž se vyskytují převážně nad horní hranicí lesa. Byli velmi dlouho přísně chráněni, a tak jejich stavy pozvolna narůstaly až na 8900 kusů v r. 1989. Jejich lov klade vysoké nároky na lovce, odměnou jsou nejlepší trofeje v Evropě.
Stavy daňčí zvěře byly v r. 1989 odhadovány na 12 000 kusů.
Čaušeskovy lovecké úspěchy
Do r. 1965 se Nikolaj Čaušescu jako lovec výrazněji neprojevoval. Jako politický funkcionář byl sice zván na různé lovecké akce, ale z té doby pochází pouze pět ulovených jelenů. Jakmile se však chopil moci, začal se lovu věnovat lovu více. Celkem 350 honiteb v Rumunsku (16 % nejlepší honební plochy), si vyhradil pro sebe a své hosty. Zvláštní pozornost věnoval 120 vybraným honitbám, přičemž sousední honitby sloužily jako ochranná pásma. Okolo vybraných honiteb se tak v okruhu 15–30 km vůbec nelovilo. Pouze drobné šelmy, a to jen na zvláštní povolení. Ve vybraných honitbách s jelení, srnčí, černou, kamzičí a mufloní zvěří, s medvědy, bažantí zvěří a vodní zvěří lovil pouze Čaušesku. Přestože stavy zvěře postupně narůstaly, byly stále doplňovány zvěří dováženou z celého Rumunska, ale i ze zahraničí. Kolem Bukurešti se stavěly obory a bažantnice. Lov zvěře zahraničními lovci byl od r. 1974 silně omezen, místní myslivci mohli omezeně lovit pouze černou. Když protestovali, vzkázal jim Čaušesku, ať střílí straky, sojky a toulavé psy.
Kolik zvěře Čaušesku ulovil? „Inventura trofejí“ byla provedena po jeho smrti s tímto výsledkem: 426 jeleních trofejí, 325 medvědích kůží a lebek, 20 medvědích lebek, 172 kamzičích trofejí (z toho pět z Jugoslávie), 610 zbraní kňourů, 1265 daňčích trofejí, 81 srnčích trofejí, 78 mufloních trofejí a dvě trofeje kozorožce. Ve sbírce byly také trofeje africké zvěře. Není známo, kolik trofejí se ztratilo, zůstalo u preparátorů nebo nebylo do sbírky zařazeno. 610 zbraní kňourů představovalo jen přibližně 20 % ulovené černé zvěře. Zbytek byly bachyně, lončáci nebo trofejově slabí kňouři. V letech, kdy byl Čaušesku u moci, lovil ročně v průměru 20 jelenů, 20 medvědů, 50 daňků, 150 kusů černé, pět srnců. Kamzíků lovil porůznu, např. sedm v r. 1983, ale také třeba 55 v r. 1989.
V posledních letech života se snažil ulovit co nejvíce medailových trofejí. A dařilo se mu – stovky trofejí byly oceněny na mezinárodních výstavách. Mezi nejsilnější patřila medvědí kůže ohodnocená 687,78 b. CIC, medvědí lebka 68,30 b. CIC, jelení paroží 261,25 b. CIC, srnčí parůžky 211,67 b. CIC, zbraně kňoura 144,0 b. CIC, daňčí paroží 204,06 b. CIC. Nejsilnější medvědí kůže a jelení trofeje vystavené na výstavách v Marseille v r. 1977, Bukurešti (1978), Nitře (1980), Plovdivu (1981) a Norimberku (1986) patřily Čaušeskovi.
Diktátorovy zbraně
K lovu používal Čaušesku celý arzenál zbraní. Některé „zdědil“ po svém předchůdci, další si kupoval nebo je dostával darem. Vždy šlo o zbraně kvalitní a od vyhlášených výrobců. V jeho trezoru bylo nalezeno sedm brokovnic, všechny ráže 12. Dvě byly zn. Purdey, jedna Holland&Holland, jedna Beretta (poloautomat), jedna Remington (poloautomat) a dvě švédské výroby. Kulovnic měl rovněž sedm: tři kulové dvojáky Holland&Holland (ráž 375 H&H), tři opakovačky Mauser (.243 Win., .300 Weatherby Magnum, .300 H&H Magnum) a jednu poloautomatickou kulovnici vyrobenou v Rumunsku podle modelu Holland&Holland ráže 375.
Všechny kulovnice měl osazeny zaměřovacími dalekohledy Zeiss.
Kromě výše uvedených zbraní vlastnil ještě 35 dalších zbraní různých typů a ráží. Byly mezi nimi i unikáty. Všechny tyto zbraně dostal darem od představitelů cizích států (Německa, Anglie, Švédska, Sovětského svazu, Jugoslávie, Československa).
Náboje nakupoval v zahraničí, oblíbil si především značku Rottweil.
K přesunům do honiteb používal jedno až dvě letadla, dva až tři vrtulníky, pět až šest osobních aut, pět až šest terénních vozidel. O honitby se mu staral vyškolený personál. V každé honitbě pracoval jeden až dva profesionální myslivci, kteří měli na starost pouze zvěř. O ni však pečoval i veškerý lesní personál. Při přípravě lovu a při lovu samém musel být všechen personál vždy k dispozici.
Jak Čaušesku lovil
Pro Čaušesku byly každoročně organizovány četné lovecké akce na jeleny, medvědy, černou, daňčí a srnčí zvěř, na bažanty a později i na kamzíky. Jeho požadavky na množství ulovené zvěře a na silné trofeje stále narůstaly. Podle čaušeskových představ mělo mít Rumunsko světové rekordy u všech hlavních druhů domácí zvěře. Ve všech „svých“ honitbách, ale hlavně v oborách dbal o to, aby byly splněny tři základní podmínky: dostatek krmiva, kryt a klid. Pro zajištění těchto podmínek, ale i pro organizaci lovu a hladký průběh loveckých akcí byl realizován rozsáhlý program budování lesních cest a loveckých zařízení. Lesní cesty v Čaušeskových honitbách byly neustále kontrolovány a opravovány, a to přesto, že sloužily jen k zajištění péče o zvěř a k lovům. Vedle hlavních cest byly budovány stovky kilometrů svážnic tak, aby bylo možné dostat se s terénním vozidlem co nejblíže k místu lovu. Tyto svážnice byly propojeny hustou sítí loveckých chodníků, které umožňovaly přístup k říjištím, újedištím a čelům lečí. Lovecké chodníky byly celoročně pečlivě udržovány, čištěny a zdokonalovány. V mnoha honitbách byly postaveny betonové nebo asfaltové přistávací plochy pro vrtulníky. Z okolí cest a loveckých chodníků byly odstraňovány polomy, souše a stromy byly vyvětvovány. Les byl přeměňován v park. Aby se zajistil klid v honitbě, byly cesty uzavřeny závorami a někde střežil vstup do lesa lesní personál. V lese bylo zakázáno sbírat lesní plodiny, žaludy a bukvice. Do lesa měl přístup jen lesní a myslivecký personál.
Péči o zvěř byla věnována mimořádná pozornost. K uskladnění krmiv byly budovány sklady, krmivo se zvěři předkládalo do krmelců, jichž bylo dvakrát více než v normálních honitbách. Bylo zřízeno též slanisek a umělých kališť.
Loveckých zařízení bylo také bohatě. K lovu jelenů sloužily posedy nebo prostorné kryté pozorovatelny, postavené na nejlepších říjištích. Využíval je převážně personál, Čaušesku jen zřídka. Zcela jiné to bylo s medvědy. V jarním období, po zimním spánku, medvědi hledali potravu na újedištích. Nedaleko nich stály kryté pozorovatelny. V průběhu let byla vyhledávána nejlepší místa pro újedě a neustále se vylepšovaly i pozorovatelny. Zprvu to byly tradiční budky z prken, s malým okénkem ve směru újediště. Později se stavěly pozorovatelny s výškou pouze 1–2 m nad zemí. Újediště bylo založeno ve vzdálenosti 30–40 m od pozorovatelny. Mezi ní a újedištěm byl vždy potok (tekoucí voda) srážející lidský pach. Od r. 1975 byly ve všech vybraných honitbách stavěny nové velké pozorovatelny, a to na okraji lesních luk ve vzdálenosti do 500 m od lesní cesty. Pozorovatelny, v podstatě malé domky na krátkých sloupech, se stavěly ze dřeva, cihel nebo betonu. Uvnitř byly dvě vytápěné místnosti vybavené nábytkem. První místnost sloužila k pozorování zvěře, druhá k odpočinku. Uvnitř byla také toaleta a místnost pro uskladnění dřeva. Ve stěnách byla zašupovací okénka. Ve vzdálenosti 20–30 m byla postavena dřevěná nebo železná konstrukce pro uvázání mršiny sloužící jako návnada. Poblíž na zemi stála koryta s jadrným krmivem, na vybraných místech byla instalována automatická krmítka. V Čaušeskových honitbách bylo udržováno v provozu kolem stovky takových míst kombinujících v sobě prvky vnadiště a krmeliště.
Na podzim se pro Čaušeska konaly naháňky na černou zvěř a medvědy. K tomuto účelu byly budovány naháňkové posedy o výšce 1–2 m. Na všech lokalitách, kde se naháňky pořádaly, byly postaveny zvláštní ploty ve tvaru trychtýře o délce ramen plotů 300–500 m a výšce plotu 1,5–2 m. Ramena plotu se postupně sbíhala a v místě, kde od sebe byla 30–50 m, stál posed pro Čaušeska. Mezi rameny plotu se zvěř krátce před naháňkou intenzivně přikrmovala. Ploty byly ze dřeva nebo drátěných sítí, po určitých vzdálenostech měly ponechány průlezy, které se před lovem uzavřely. Při naháňce postupovali honci směrem ke středu trychtýře a před sebou tlačili zvěř. Ta nemohla kvůli ramenům plotu unikat do stran a končila před hlavněmi Čaušeskových zbraní. Stav plotů a mysliveckých zařízení se pravidelně kontroloval, a pokud byla nalezena závada, ihned byla odstraněna.
K individuálnímu lovu černé zvěře byly stavěny kryté pozorovatelny na lesních loukách, k nimž vedly pečlivě udržované lovecké chodníky. Maximální vzdálenost pozorovatelny od cesty byla 50–100 m.
V 25 honitbách byly k disposici pohodlné lovecké chaty. Některé byly rekonstruované, většina však byla postavena nově. Vnitřní vybavení navrhovala Čaušeskova manželka Elena.
Lov jelenů
Přestože lov jelení zvěře začíná v Rumunsku 1. srpna, přípravy na loveckou sezónu probíhaly mnohem dříve. Veškerý personál v honitbách s jelení zvěří musel být „v pohotovosti“. Lovem jelení zvěře pro něj začala těžká a namáhavá podzimní a zimní lovecká sezóna. Personál byl rozdělen na jednotlivá říjiště, kde musel téměř 24 hodin denně pozorovat zvěř. Zjištěné skutečnosti zaznamenával do notesů. Vedle údajů o honitbě a říjišti bylo nutné zapisovat počty pozorované zvěře, parametry paroží jelenů, odhad bodů CIC, čas, kdy byla zvěř pozorována, odkud přišla a kam odtáhla, průběh říje, údaje o počasí atd. Všechny tyto údaje byly předávány do Bukurešti. Přibližně od 10. září a pak celý měsíc každé ráno v 8:30 hodin měl Čaušesku na stole ve své kanceláři připraven přehled o říji a zvěři v celém Rumunsku. Podle počtu pozorované zvěře a síly trofejí se rozhodoval, kterou honitbu navštíví.
Čaušeska fascinovaly pouze nejsilnější trofeje. Po příjezdu do konkrétní honitby byl terénním autem dopraven co nejblíže k říjišti a dále pokračoval pěšky po připravených loveckých chodnících. Nesmělo to však být dál než 4–5 minut pohodlné chůze. Vždy ho doprovázel jeden z členů ochranky, který nesl dvě zbraně, střelivo a dalekohled. Další doprovod tvořil místní lesní zaměstnanec, který byl dobře obeznámen s terénem. Ostatní doprovodný personál čekal u odstavených vozidel.
Čaušesku střílel na jelena vždy několik ran a zpravidla tak dlouho, dokud ho viděl nebo dokud jelen odkazoval. Nezřídka dal na jelena i deset ran. Pokud ho postřelil, personál měl za úkol jelena dosledovat a trofej po preparaci neprodleně odeslat do Bukurešti. Postřelený jelen byl vždy „dosledován“. Pro tento účel byly k disposici na lesní správě vždy připravené trofeje. Čaušesku střílel na každou vzdálenost. Jak jelena viděl, střílel – jedno zda na 500 nebo na 1000 m. Nutno přiznat, že nebyl špatným střelcem. Podařilo se mu ulovit jelena na 800 m přes horské údolí. Ráno a večer lovil jeleny, přes den byly pro něho organizovány návštěvy v továrnách a městech v okolí.
Lov medvědů
Medvědi byla Čaušeskova celoživotní vášeň. Lovil je jak zjara, tak na podzim. Na jaře na újedi a krmelištích z k tomu účelu postavených pozorovatelen. Tomuto způsobu lovu dával jednoznačně přednost. Přestože lov na újedi je poměrně snadný, předcházely mu důkladné přípravy. Již od počátku března, často ještě v hlubokém sněhu, se na újediště vozily mršiny zvířat. Na zemi stála koryta, do nichž personál sypal speciální směs krmiva, kterou medvědi s oblibou přijímali. V závislosti na počasí, zpravidla však také od počátku března, začal personál pozorovat medvědy. V odpoledních hodinách obsadil každou újeď jeden ze zaměstnanců lesní správy a pozdě do noci zaznamenával všechny návštěvy medvědů. Často bylo nutné protáhnout pozorování až do rána. Záznamy se zapisovaly do sešitu, který byl na každé pozorovatelně. Evidoval se počet medvědů na újedišti, jejich přibližná bodová hodnota, čas jejich příchodu a odtažení atd. Zjištěné údaje byly stejně v případě údajů o jelenech denně odesílány do Bukurešti.
Za noc navštívilo újediště 15–20 medvědů. Jako první přicházeli mladí, pozdě večer ti nejsilnější. Téměř všichni silní medvědi měli svá jména. Aby je bylo možné dobře pozorovat a hodnotit, byl často k újedišti zaveden elektrický proud nebo se místo osvětlovalo světlomety dvou traktorů. Velikost medvědů se odhadovala s pomocí kůlů, na nichž byly namalovány bílé pruhy o šířce 20 cm. Tím se snáze určila výška medvěda procházejícího kolem. Aby bylo možné co nejpřesněji odhadnout výška stojícího medvěda, byl na lano, jehož konec vedl přes kladku do pozorovatelny, zavěšen kus masa. Personál vytáhl maso do výše 3–4 m a medvěd se musel postavit na zadní.
Za zmínku stojí problémy, které působilo uskladňování krmiv. Medvědi překonávali všechny překážky a neustále se dobývali do skladů s krmivy. Jedinou překážkou jim byl beton a dveře z plechu o síle 5 mm.
Čaušesku si podle denních hlášení vybíral nejsilnější medvědy. Lov netrval nikdy dlouho. Do honitby zpravidla přiletěl vrtulníkem, k újedi byl dopraven terénním autem a pak ho čekala maximálně desetiminutová cesta pěšky po loveckém chodníku. Čekání v pozorovatelně si krátil hraním karet. V přední oddělené části personál pozoroval medvědy a upozornil Čaušeska na příchod vybraného kusu. Čaušesku otevřel okno pozorovatelny a medvěda střelil. Na vzdálenost 20–30 m to nebyl problém. Střílel výkonnou zbraní, opatřenou kvalitním zaměřovacím dalekohledem s dobrou světelností nebo s nočním viděním. Celý lov trval přibližně hodinu. Nejsilnější medvědí trofeje z jeho sbírky jsou právě z medvědů ulovených na újedi.
Na podzim lovil Čaušesku medvědy na naháňkách, které byly organizovány asi v pěti vybraných honitbách, kam se na začátku října medvědi stahovali na bukvice, žaludy a do ovocných sadů. Koncentraci medvědů zvyšoval dovoz dalšího kvalitního krmiva (kukuřice, ovoce). Medvědi se v noci nasytili a přes den se ukrývali v lese. Pokud v sadech nebylo dostatek spadaného ovoce, lámali větve i celé stromy a působili tak značné škody. Personál medvědy denně počítal a zaznamenával také jejich velikost. Když Čaušesku uznal, že je v honitbě dostatek zvěře, přijel lovit.
K uspořádání jedné naháňky bylo zapotřebí 200–400 honců a 50–100 policistů a členů ochranky. Na začátku naháňky se lidé pohybovali co nejtišeji. Jakmile byli medvědi v blízkosti střelce, honci spustili lomoz a policisté stříleli do vzduchu. Čaušesku seděl v čele leče na posedu v doprovodu dvou členů ochranky, kteří zajišťovali jeho bezpečnost a podávali mu nabité zbraně. Někdy byli nedaleko na posedu také Čaušeskovi lovečtí hosté, ale ti toho většinou moc neulovili. Spolu s medvědy byli loveni také vlci a černá zvěř. Po každé leči se udělala výlož ulovené zvěře a večer slavnostní výřad. Vše se fotografovalo a filmovalo, Čaušesku se radoval z každého úlovku.
Úspěch naháňky závisel na poloze honitby. Pokud v horské honitbě ulovil 5–6 medvědů a několik kusů černé, byl Čaušesku spokojen. Jiné nároky však kladl na honitby v podhůří, kde musel ulovit v jednom dni (tři až čtyři leče) od 15 do 25 medvědů.
Zvláštní pozornost byla věnována medvědím kůžím. Aby jim bylo naměřeno co nejvíce bodů CIC, byli medvědi odborně stahováni. Hlavní řez byl veden tak, aby v místě měření byla kůže co nejširší. Po očištění od zvěřiny a tuku a po ošetření problematických míst (slecha, pysky) byla kůže položena srstí na specielní stůl, a mnoha hřebíčky připevněna na okrajích k desce stolu. Stůl byl tak konstruován, že jeho šíře a délka se daly regulovat. Tím se kůže natahovala do šířky a do délky. Aby se nepotrhala, bylo jí nutno neustále natírat speciálním olejem, který zajišťoval její pružnost a měkkost. Po dosažení maximální šířky a délky byla na stole ponechána do doby, než dokonale vyschla. Pak do ní byla vsazena lebka a kůže byla podšita zelenou plstí.
Lov černé zvěře
Přestože se černá lovila již od léta, Čaušesku ji lovil zásadně jen v zimě. V tomto období se stěhovala z polí do lesa, kde měla dostatek klidu, potravy a krytu. Koncentraci zvěře ve vybraných honitbách se Čaušesku snažil zvýšit vydatným přikrmováním. Zatímco v řadě oblastí Rumunska trpěli lidé nedostatkem potravin, každý rok se do vybraných honiteb dovezlo během zimy až 4000 tun kukuřice. V každé honitbě bylo před naháňkami kolem 400–500 kusů černé. Čaušesku ji lovil v té době jen na naháňkách. Pro jeho střelecké stanoviště bylo vždy velice pečlivě vybíráno to nejvhodnější místo. Pokud to bylo potřeba, byly okolní stromy vyvětveny, v houštinách byly vykáceny střelecké linky apod.
Čaušeskovo střelecké stanoviště bývalo zpravidla v nejužším místě „trychtýře“ (viz výše). Krátce před lovem se zdvojnásobily dávky krmiva předkládaného mezi ploty. Čaušesku seděl na lavici přikryté dekou, za ním stáli coby nabíječi dva členové ochranky se dvěma kulovými dvojáky a dostatkem střeliva. Po každé leči byla ulovená zvěř vyložena a následně se svážela na výřad. Největší výřady byly v lužních lesích u Dunaje, kde se denně lovilo kolem 30 kusů černé.
Na vnadištích lovil Čaušesku černou jen v pěti honitbách. Zvěř vytahovala již za světla a nebyl problém lovit ji z pozorovatelem vzdálených do 30 m. Terénním vozem se přijelo přibližně 20–30 m k pozorovatelně. Jakmile byla zvěř na vnadišti, personál vybral jeden až dva kusy k odstřelu. Po jejich ulovení se jelo autem k dalšímu vnadišti. Za jedno odpoledne tak bylo možné ulovit 10–20 kusů černé.
Lov kamzíků
Kamzíky začal Čaušesku lovit až po r. 1982. Šoulání ho neuspokojovalo, a tak na sebe nechával zvěř natláčet v horských údolích. Jeho střelecké stanoviště bylo vždy v nejužším místě údolí tak, aby střelecká vzdálenost byl co nejkratší. Personál na něj zprvu natláčel zvěř z malých území, ale ta se postupně zvětšovala a vyvrcholením byla nátlačka v r. 1989. Zúčastnilo se jí 300 honců z řad lesního personálu a 200 policistů. Honci se rozdělili do malých skupinek tak, aby obsáhli a prošli co největší území. Vedoucí skupin komunikovali vysílačkami. Jediným cílem bylo natlačit maximum zvěře k Čaušeskovi střeleckému stanovišti. Na konci dne leželo na výřadu 46 kusů kamzičí zvěře různého stáří a pohlaví a v následujících dvou dnech bylo dosledováno ještě 50 kusů.
Posledním Čaušeskovým lovem byl hon v bažantnici, který proběhl 10. prosince 1989, tedy pouhé dva týdny před jeho smrtí. Život jednoho z nejtvrdších evropských komunistických diktátorů ukončila salva z automatických zbraní členů popravčí čety 25. prosince 1989.
Zpracováno s využitím knihy Vasile Chrisan: Jäger? Schlächter Ceausescu. Nakladatelství Dieter Hoffmann, Německo,1994.
Poslal ing. Peter Ziegrosser
Zdroj www.AWALD.sk
